Máte šest dětí, co je výhodou a nevýhodou plného domu?
Velká rodina má jen výhody. Děti jsou víc připravené na život. Jsem dva roky rozvedená, ale myslím si, že v úplných i v neúplných rodinách je všechno závislé hlavně na matce. Ta, aby nezešílela, musí děti zapojit do domácích prací. Mí synové budou dobrými ženichy, budou totiž lépe připravení, než nějaký jedináček, který má pupeční šňůru přivázanou k chladničce svých rodičů. Moji chlapci vědí, co to znamená vyžehlit, vyprat, pověsit prádlo, nakoupit... Snažím se i o to, aby začali včas chodit na brigády. V Česku jsou děti trestně odpovědné od čtrnácti let, to znamená, že mohou začít sexuálně žít o dva roky dřív chodit na brigády. To je absurdní. Od čtrnácti let mohou krást, souložit, plodit, ale pracovat až od šestnácti. Člověk by si snad měl nejdřív vydělat aspoň čtyři sta korun na antikoncepci a až potom vést sexuální život. Takto to vede pouze k nezodpovědnému rodičovství.
Plánovala jste velkou rodinu?
Ne tak velkou, jako mám. Ale s jídlem roste chuť. Po prvním porodu jsem si možná také řekla, že už nikdy žádné dítě nechci, ale paměť je naštěstí krátká. Porodila jsem čtyři děti, nejstarší Agátě, je dvacetjedna, nejmladší, Kordule, osm měsíců, a dvě děti mám z dětského domova.
Vyčítají vám, že je jich tolik?
Každý den. Úplně vážně říkají: "Když je nás tolik, proč právě já musím mýt nádobí"?
Jak se snášejí vaše vlastní děti s adoptovanými sourozenci?
Všechny děti na světě se navzájem nesnášejí. Všechny děti žárlí. Všechny chtějí být jedináčky. Protože člověk je od přírody sobecký a všechno by chtěl jen pro sebe. Takže když se moje děti hádají o čokoládu, hádá se stejně vlastní s vlastním jako vlastní s nevlastním. Zároveň je všechny spojuje velká láska. Vlastních dětí si velmi vážím za to, že přijaly ty adoptované bez jediné výhrady.
Vy s jejich přijetím problémy nemáte?
Tam jsou jiné problémy. Právě za chvíli jdu k psychologovi. U nevlastních dětí totiž přijímáte genetické vybavení, které není vaše, tedy dobré i zlé vlastnosti, v kterých se neorientujete. U vlastních potomků nějakým způsobem vystopujete rysy dědečka nebo strýčka, ale u cizích vůbec netušíte, proč, například, kradou.
Zažila jste něco podobného?
Řekněme, ty krádeže. Ale krádeže jsou u dětí z dětského domova časté. Teď, když chodím k psychologovi, mi vysvětlili, že to není krádež jako zločin, ale krádež pro radost. Jen škoda, že si tu radost působí v mé peněžence. Nevím, psychologové to tak laskavě nazvou, že děti z dětského domova kradou, aby si vynahradily mateřskou lásku. Nemyslím si, že to tak úplně je. V každém případě je však tato pravda snesitelnější než tvrzení, že kradou proto, že jsou zlí lidé.
Zopakovala jste výchovný postup svých rodičů?
Pocházím ze třech vlastních dětí. Jsem z velmi přísné katolické rodiny, kde se rodiče nikdy nerozvedli. Rodiče jsou spolu šedesát let a hádají se stejně jako moje dcery, které mají před svatbou. Ve výchově jsem se snažila postupovat opačně než oni, ale i tak jsem zopakovala podvědomě jejich model.
Co konkrétně jste přebrala?
Kladu důraz na poctivost, přesnost, pravdomluvnost a mám vysoké nároky sama na sebe. Člověk musí být sám na sebe náročný, nespokojit se s nízkým cílem.
Co je ve výchově nejtěžší?
Nejtěžší je to, že den nemá víc hodin. Každé dítě by potřebovalo na svůj rozhovor víc hodin, ale jednoduše to tak není. Nejde to. Všichni se scházíme až večer po škole. Hodilo by se mi víc času, delší večer. A lepší školství, protože děti tráví mnoho hodin v podmínkách, které nesplňují moje představy.
Stáváte se s přibývajícími dětmi dokonalejší matkou?
Ne. Myslím si, že hodnoty, které vyžaduji nyní, jsem vyžadovala od začátku. Ale čím víc dětí mám, tím jsem tolerantnější. Víc chápu jejich slabosti, i to, že některé se těžko překonávají. Předtím jsem měla pocit, že výchovou se dá cokoliv zlomit, teď si to nemyslím. Povahovou vybavenost nezměníte. Některé děti nosí domů nejlepší vysvědčení na škole a některé propadávají. Všechny jsou přitom vychovávané stejně, jen mají odlišnou genetickou výbavu. Čím víc jich mám, tím jsem tolerantnější k tomu, jací jsou.
Vycházíte dobře s vlastními rodiči?
Ano, kdykoliv mi zavolají, jdu jim pomoct. Je jim více než osmdesát let, takže se stávají mými dalšími dětmi. Vždy potřebují někam zavést, doprovodit nebo něco zařídit...
Očekáváte, že vás vaši potomci budou také v osmdesáti opatrovat?
Slíbila jsem jim, že už tady nebudu. Budu žít v domově důchodců. Poprosila jsem je, aby mě nechodily navštěvovat. Moje děti mají pocit, že mě můžou kdykoliv oslovit. Odcházím z jeviště při představení a řeším, kde je chleba a na který program se mohou dívat. Tak se těším, až budu žít v domově důchodců a nebudu muset poslouchat, co dělá Sámer Issa, s kterým chodila moje nejstarší.
Převzato z HNonline.sk